O tom jak není cesty zpět

Poprvé od ledna se myšlenkově i emočně vracím. Mám v hlavě spousty věcí, co bych ráda napsala, ale jak začít? Je to otevřený dopis o mě, o mě a Lažánkách, o mě a mém životě co se teď tak změnil..

Až doteď probíhala změna, která nastala na mysterkách, je to třičtvrtě roku a pořád se jakoby nic nedělo.. Po mysterkách jsem se cítila opravdu jako žena, jenže ta žena ve svém partnerovi necítila muže, a tak žel hledala jinde.. Ubližovala kolem sebe a její ženskost, která byla tak rozkvetlá a pučela, se začala vytracovat. Až tak, že jsem ji přestala cítit. Přerušila jsem proces 3B, protože jsem měla pocit, že už nemůžu dál, nepouštělo mě to, otravovalo mě to a já na celé Lažánky dostala vztek. Byl hodně silný, měla jsem pocit, že mi vzaly úplně vše… Sebe, lásku i partnera. Ale až teď cítím, že jsem si to vzala sama, že Lažánky jako takové a programy mne měnily a určité věci posilovaly.
A teď v pondělí se celá mozaika dostavila, neboť se objevil poslední její díl.

Můj přítel odjel po dlouhé době na návštěvu k vám… Cítila jsem to jako zradu a bála se toho co se tam stane. A najednou v noci v neděli mě probudil šílený sen, jak se on miluje s jinou ženou, křeče v solaru a neuvěřitelný průjem.. A ono to tak bylo. To byl ten poslední článek mozaiky. Z Jeníka se stal muž, stal se z něho muž beze mě, jako ze mě byla žena bez něho.. všechna bolest, kterou jsem mu způsobovala během poslední doby se mi několikrát násobě vrátila. Bolí to, že mě již nemiluje, bolí to jaká jsem a jak jsem vědomě chybovala… Celé to vyřešilo naše patlání jestli spolu budeme dál nebo ne. Jestli s ním budu, když jsem teď zažila něco úžasného s jiným mužem a zamilovala se do něho a jestli Jeník bude respektovat mou touhu odejít, ačkoliv jak mi řekl, že jsem odešla už dávno… Jsem ráda, že to bylo pro oba krásné, že nejsem jen já. A doufám, že bude štasten žíti v lásce a harmonii, že dostane to, co jsem nebyla schopná dát já.
A až teď, když člověk něco ztratí, uvědomí si co vlastně ztratil.. Pořád jsem chtěla víc a víc, byla kritická, nedokázala být tady a teď. Zamilovala se do jednoho okamžiku s krásným mužem a lpěla na minulosti. Toho co mě opravdu miloval jsem ztratila. Ztratila jsem ho díky naivním představám a přáním. Mám v sobě tolik protikladných pocitů, které vytváří jeden velký zmatek… Kdo vlastně jsem, jsem to co je teď nebo to co bylo v Lažánkách, chtělo na sobě makat a být dobrým láskyplným člověkem???????co jsem. Chtěla jsem rozchod, mám ho, cítím po dlouhé době zase ženství, díky muži a našemu tantrickému zážitku, cítím šílenou bolest, vztek, ale zároveň lásku, odpoutání a prázdnotu.
Tápám ve tmě a cítím, že jsem v ní úplně sama, že vše co jsem poslední tři roky jsem si zničila a nechala si to proplout mezi prsty…
Milé Lažánky, omlouvám se.
Nechtěla jsem podporovat určité věci, co jsem měla pocit, že se dějí, ale teď vím, že jsem si z toho měla vybrat to co mi blízké je a podporuje a pomáhá, a i to jsem zahodila.
Mám touhu přijet, ale mám hrozný strach, že mě nikdo nepříjme, že ji potkám, nebo je oba, cítím to samé co cítil ten, jehož jsem ztratila a ztrátou opravdu začala milovat… Bojím se meditací i programů (ačkoliv ani nevím na jaký bych jela.) A čím více se bojím, tím více cítím, jak je to potřebné. Vím, že vše bych mohla sama doma, mohla bych meditovat a dělat si seance, ale hrozně moc potřebuji skupinu, skupinu co pomůže druhému dýchat, smát se a plakat… Tak snad najdu odvahu.. Igorku, Móni i ostatní děkuji… Už je to tak, opět Vás potřebuji. Děkuji za to, že jsem díky Lažánkám i Jeníčkovi mohla tři roky žíti naplno.

Tento můj dopis jsem nepsala za účelem lítosti, ale za poučením, uvědoměním…sdílením. Osud vrhá kostkami a nikdo z nás tomu neujde…

S láskou Hanička