Strach z tantry, strach ze života

Hluboko v nás je boj s polaritou, my neznáme sami sebe, neumíme přijmout svoji vlastní polaritu člověka jako muže nebo člověka jako ženu, nevíme čím jsme, a proto nemáme sílu přijímat i ten opak, ten protiklad.

Martin: Mám takový pocit, že lidé se bojí setkání s tantrou. Lidé se bojí poznat tantru. Proč si myslíš, že aniž by poznali co tantra obnáší, co je, jak ji cítí, jak prožívají – proč je tam strach?

Shunyam: Je to obecně strach ze života. Dá se říci, že my nežijeme život naplno. Protože ve chvíli, kdy začneme žít život naplno, tak jsme schopni se otevřít, otevřít se intimitě, otevřít se vnitřnímu prožitku, a proto strach z něčeho takového, co by mě mohlo otevřít, co by mohlo rozkrýt, co ve mně hluboko je, čeho si ani já nejsem vědom, strach z toho, že bych mohl někoho přijmout, přiblížit se k někomu, ten je tak veliký, protože to neznáme. Neumíme se přibližovat k druhému, neumíme s druhým člověkem prožívat.

Tantra je přijetím života, je to pozornost životu. Je to ženské vnímání světa. Je to o umění, o léčení, o prožitcích. Také je to o tom, že potřebujeme nějaký domov a potřebujeme nějaké kořeny. Protože společnost je odlidštěna, nemá tolik kořenů, zbavujeme se svých kořenů, lidé cestují po světě, nesetrvávají ve svém domově, tak to vykořenění, to odstřižení se od nějakého domova, od toho pomyslného lůna, a tím lůnem je matčino lůno nebo nějaké společenské lůno, to vyrvání se z toho vnitřního světa, ze světa ochrany, vede k tomu, že lidé neznají ten stav. Neznají ten stav, že člověk je intimně napojen na jiného člověka. A když říkám intimně, tak tím vůbec nemyslím sexuálně. Sexuálně můžeme být také napojeni a můžeme být napojeni intimně zároveň, ale my také můžeme být napojeni intimně a můžeme být spojeni kamarádsky, přátelsky, laskavě člověka k člověku, můžeme intimně spolu hovořit, být si k sobě blízko, sdílet něco zvláštního co prožíváme. A to je ta intimní atmosféra, intimní prostor, ve kterém se tantra děje. Prožívání intimity. My se bojíme prožívat intimitu, my se bojíme prožívat vůbec. Ve chvíli, kdy se umožní nějakému člověku nebo skupině prožívat, tak protože člověk začne prožívat, protože má velký deficit prožitku, že nedostatečně prožíval ve svém životě, tak v tom pomyslném batohu je nastřádáno neuvěřitelné množství zcela protichůdných emocí, prožitků, pocitů. A když se ten pomyslný batoh otevře, tak než se člověk k intimitě dostane, najednou vyskakují neuvěřitelné strachy, emoce, prožitky, které jsou v takovém chaotickém stavu, že člověk se sám diví, co se v něm objevuje a samozřejmě má daleko k intimitě, má daleko k nitru, protože nitro je zahlceno vší tou neuvěřitelnou směsí a změtí emocí a pocitů. Dalo by se to říci i tak, že člověk se bojí tantry a bojí se intimity, protože s ní neumí pracovat, protože se emočně čistí, emočně se neotevírá.

Je to jako kdybychom byli špinaví – jako třeba v předminulém století, kdy nebylo zvykem se umývat a koupat a každý Evropan smrděl na dálku, připadalo mu to normální. A kdyby se takový člověk ocitl vedle někoho čistého, vymydleného a uvědomil si to, že smrdí, tak najednou by se toho bál, bál by se umýt. Je to příklad, který opravdu takhle byl, takhle fungoval. Lidé, kteří se nemyli, báli se umývání, báli se očisty, přirozené hygieny, tak byli velice odlišní od lidí, kteří žili hygienickým způsobem života. Například v Japonsku je známo, že tam byla velká kultura v čistotě a v umývání. Je to podobný příklad, je to něco podobného, je to něco totožného, obdobného s emocemi a s prožitkem.

Pokud nechávám svůj prožitkový svět úplně ladem a skladem, pokud ho zabíjím jenom intelektuálními debatami a intelektuálními informacemi, tak kdykoliv, kdy mám možnost se dotknout druhého třeba v milostné chvíli nebo přátelsky se s někým pobavit, tak to vlastně neumím. Místo, abych s někým sdílel, tak debatuji, argumentuji, kladu otázky, hádám se o odpovědi, ale s někým být a sdílet, to je problém. Proto odtud obecně vyvěrá strach z tantry. Samozřejmě, že za tím je spousta i jiných věcí.
Tato společnost je potencionálně rigidní. Máme řekněme neobvyklý vztah k tělu, neharmonický vztah k tělu, neharmonický vztah k nahotě. I když je to samozřejmě mnohem lepší než to bylo, tak stále je tam pocit, že nahota přináší něco zvláštního. Máme podivný vztah k sexualitě. Sexualita je stále v nás potlačována, nese se to generacemi. Mnozí z nás těžko přijímají, že tělo je sexuální a že má být sexuální. Že je to krásné, když přirozenou sexualitu našeho těla přijmeme. A my dokonce potřebujeme, aby bylo sexuální. Každá květina je sexuální. Tím, že kvete, tím, že je naplněna energií, tak je sexuální. A není to nic špatného, je to naopak zázrak života, že něco je sexuální. Mělo by to tak být.
Když se muž objeví v nějakém prostoru a je zdravý, a když se ve stejném prostoru objeví žena, tak by si měli uvědomit, že mezi nimi vzniká určitý druh napětí nebo že mezi nimi vzniká něco zvláštního. Měli by si uvědomit, že tam jsou a že je to přirozené, že si to uvědomí. A měli by to přijmout a těšit se z toho. A je jedno kam to dospěje, jestli to zůstane jenom u toho uvědomění, jestli to zůstane jenom u toho, že jim je hezky, že jsou spolu v jedné místnosti, a nebo se k sobě přiblíží a budou přáteli, a nebo to třeba budou někdy časem milenci. Ten vztah není důležitý, důležité je to uvědomění, že když muž a žena jsou v jednom prostoru a jsou to polarity a mezi polaritami vzniká energie, tak není důvod proti tomu bojovat, je důvod to přijmout a pracovat s tím.

A tady to začíná. Hluboko v nás je boj s polaritou, my neznáme sami sebe, neumíme přijmout svoji vlastní polaritu člověka jako muže nebo člověka jako ženu, nevíme čím jsme, a proto nemáme sílu přijímat i ten opak, ten protiklad.

Žena není natolik ženou, aby uměla přijmout muže. A muž není natolik mužem, aby dokázal přijmout ženu. Muž je přirozeně agresivní. Pokud by tu – alespoň lehkou – agresivitu neměl, tak by neexistoval vývoj. Pokud muž bude přirozeně agresivní a bude mužem a žena bude ženou, tak tyto protiklady se vzájemně nabíjejí a vybíjejí a provokují a harmonizují a děje se vývoj, děje se prožitek. Takto vzniká tento svět. Ale civilizace to rozbíjí. Civilizace rozbíjí to základní v nás, to archetypální v nás. My můžeme být chytří, inteligentní a je to dobře, my můžeme být schopni se vcítit do toho druhého, ale nesmíme ztrácet základní kořeny, základní bytostnou výstavbu toho, čím jsme.
Jsem-li ženou, měl bych jako žena umět přijímat, odevzdávat se, prožívat. Každá mužská agresivita by ve mně měla tu ženu otevírat a otevírat moji velkou náruč, abych tu agresivitu přijala, abych ji transformovala a dokonce, aby mě ta agresivita živila. Pokud mě neživí, pokud nejsem ženou, tak s ní bojuji. Pokud jsem ženou, tak otevřu náruč a přijímám, nechám se dráždit. A tak je to i geneticky, a tak je to i genitálně, že muž dráždí ženu, muž provokuje ženu a když se podíváme hluboko do té situace, pokud žena nemá strach, tak jí to dělá dobře. Ona tu provokaci, když je ženou, přijímá jako pozornost. A naopak muž, je-li mužem, je schopen agresivitu projevit. Začíná to u dětí. Je úplně přirozená reakce, dokonce nevinná reakce, jak kluci tahají holkám za copy nebo jak po nich stříkají vodu. Je to přirozená situace. Není to nic nenormálního, je to situace, která musí vznikat. A stejně tak, když muž je mužem a cítí se mužem, tak provokuje. Dá se říci – agresivně napadá. A protože je přítomna žena, která otevře náruč, a je to v přirozeném řádu věci, tak nikdy mužská agresivita nebude tak velká, aby to vadilo. Vždycky bude adekvátní. Nenormální situace nastává tehdy, když buď žena není ženou a potom jakákoliv mužská agresivita už není pro ni přirozená a je to pro ni opravdu něco hrozného, strašného, agresivního, nevhodného. A nebo, když muž není mužem a není schopen vyprodukovat alespoň základní přirozenou mužskou agresi, tak potom žena přebírá jeho funkci a stává se vlastně mužem.